FILOZOFICKÝ BLOG

KATA – celek nebo obsah? Svoboda pohybu těla i myšlenek 6. prosince 2023 Mnoho japonských i čínských bojových umění využívá technický prostředek ke své výuce zvaný kata (v čínských stylech je častěji využíván termín „forma“). Jedná se o předepsaný, výukový sled pohybů, které na sebe navazují, a lze je cvičit jak samostatně, tak i s tréninkovým partnerem. Zde je důležitý termín právě tréninkový partner, který bude reagovat v duchu katy na pohyby svého partnera. Nebudeme-li mít tréninkového partnera, ale reálného útočníka, který katu nezná, kata buď nevznikne, anebo bude silově vynucována pouze z jedné strany, což, dle mého názoru, není myšlenkou splynutí s útočníkem, a může fungovat jen do té míry, bude-li útočník příliš podvolný či slabý. Pochopím-li minulost, lépe se následně orientuje v přítomnosti a usměrňuje budoucnost. Jak katy vznikaly? Kata je sestava bojových pohybů, tudíž nejdřív byl funkční pohyb. Když historicky došlo na systematizování bojových pohybů, které se následně utvářely a shlukovaly v určitý styl, kata umožňovala snažší možnosti předávání z učitele na žáka. V prvé řadě se jednalo o pomůcku, jak strukturovat výuku a také zároveň umožnit bezpečný trénink pro tréninkové partnery, jelikož cvičí-li se ve dvojici, každý zúčastněný předem ví, jaká technika jej čeká a na co se může dostatečně a bezpečně připravit. Zůstaneme-li převážně u japonských stylů (čínská bojová umění svou bojovou funkčnost zpravidla neztrácela v průběhu staletí), tak postupně historicky se začal klást důraz na spirituální a estetickou stránku, i sportovní, než na ryze bojovou – postupný přerod Bujutsu až k modernímu Gendai Budo. Není však pravdou, že jedno se přeměnilo kompletně v druhé, ale spíše se vytvořila populárnější a masověji provozovaná nová linie japonských bojových umění a jejich chápání. Ale přestože může být něco populárnější, není nutné to brát jako obecné dogma. Mnoho pragmatických bojových prvků v katách začalo být opomíjeno. Jelikož cvičení již nebylo využíváno k boji, nebyla zde potřeba vše uchovávat v plné funkční síle. Důraz na osobní prožitek ze cvičení měl za následek chápání katy jako celku. Budeme-li mít proti sobě neznalého útočníka, kata jako celek bude nerealizovatelná, zvláště bude-li útočník větší a silnější a i odhodlanější. Navíc naší tendencí bude dle naší paměti použít sled namemorovaných pohybů, což vyžaduje určité úsilí mentální i fyzické zejména v situaci, kdy protistrana reaguje zcela jinak. Zde je pak nezbytné vrátit se opět na začátek k jednotlivým prvkům katy, které bychom měli být schopní chaoticky a spontánně kombinovat dle aktuální situace (Shu – nauč se formu, Ha – poruš formu, Ri – zapomeň formu). Zůstane-li však jediným měřítkem funkčnost určitého pohybu, pak nehraje roli, co mu předcházelo či co následuje za ním. Ani není podstatné, jakou symboliku rolí představuje. Jediné podstatné je, zdali je pohyb funkční a za jakých podmínek, jaké jsou limity onich podmínek, a do jaké míry je pohyb také bezpečný či se jedná o risk. Nehrají pak roli ani styl umění či jeho výuková linie. Jedinou hodnotou a kvalitou je funkčnost. Jak získat svobodu ve fixně naučeném schématu? Primárně trénovat s myšlenkou získání svobody. Využívat totiž paměť pro vykonání sledu pohybů je příliš náročné. Zajisté si mnoho cvičenců již všimlo, že když například skládají technické zkoušky, i 30 minut cvičení se jim zdá několikanásobně fyzicky náročnější než dvouhodinový trénink. Je to zejména proto, že se student doslova SNAŽÍ zacvičit přesný sled pohybů, jak je předpsáno. To je ukázkový příklad funkce psychiky a snahy vše vylovit z paměti v přesné podobě. Získat svobodu v pohybu samozřejmě vyžaduje dlouhodobý a intenzivní trénink, avšak i ten musí být fokusován tímto způsobem. Vnímat a zejména pilovat jednotlivé prvky určité katy, nikoli katu jako celek. Nesoustředit se na pořadí pohybů, ale na možnosti konkrétní jednotlivé pozice. Kata jako taková by neměla být cíl, nýbrž výsledek. Ale zejména však jako výukový prostředek, jakási pomůcka a osnova pohybů. Prof. Kernspecht říká „nechat formu prostoupit tělem a následně ji zapomenout“. Pak se lze přiblížit svobodě v pohybu těla i myšlenek a reagovat podle aktuální potřeby, než využívat paměť, jak napasovat určitý sled pohybů na chaotickou a nepředvítalenou akci útočníka. © Aikido Jigoku Dojo Praha CHYBAMI SE STUDENT ZDOKONALUJE 15. listopadu 2023 Vydrží-li student Aikido dostatečnou dobu, začnou se mu dříve nebo později otevírat nové dveře poznání sahající mimo fyzický trénink a přesahující do denního života. Poslouží tak jako užitečný nástroj k náhledu na mnoho věcí. Není to samozřejmě jediný nástroj a ani nemusí být zároveň přijetelný pro všechny. Jen nabízí možnosti, které mohou být pro někoho nápomocné. Osobně vnímám Aikido jako živý systém. Něco, co dokáže být flexibilní a měnit svou podobu podle potřeby. Není to pro mě striktní, neměnná, zkostnatělá doktrína, která je předávána v přesně dané podobě z učitele na studenta. Učitele chápu jako pomocníka, který otevírá nové dveře studentům, sděluje jim své doposud nabyté zkušenosti, pokládá otázky, ale nechává studenty si je zodpovědět samy pro sebe. Je tu pro studenty, aby jim pomohl růst. V poslední době mě zaujal příběh jednoho žáka střední školy, který si stěžoval na svou učitelku, která se rozčílila a prohlásila, že již látku vysvětlila a opakovat ji nebude. Když tomu žák nerozumí, ať se to někde doučí. Okamžitě mě napadlo přirovnání, jak bych s tímto přístupem obstál jako učitel Aikido a při tréninku vybuchl na studenta, že jsem to již ukazoval a opakovat to nebudu. Nebo kdybych stejný přístup aplikoval ve své soukromé praxi výuky cizích jazyků. Jako učitel se cítím sám sobě povinnen nacházet neustále nové metody výuky, které pomohou studentům pochopit slova, kterými něco vysvětluji. Mým cílem je naučit, nikolik odučit. A největší radost pak shledám v tom, když vidím studenta růst. Každý člověk má své individuální potřeby, tempo, možnosti, a nelze tak neustále používat jakousi univerzální jednotnou šablonu pro všechny. Je veliká škoda, že školský systém, který do značné míry formuje mladé lidi a jejich následné vnímání života, úspěchu, přístupu k sobě samému a trestá je za chyby při procesu učení a tudíž teprv poznávání, neustále volí cestu negativní motivace. Aikido je založeno na spolupráci. Na spolupráci učitele a studentů. Není založeno na vynucené autoritě na jedné straně, a na poslušnosti ze strachu na straně druhé. Díky vzájemné spolupráci mohou růst obě strany. Učitel díky rozmanitosti studentů hledá nové metody, jak svým žákům pomoci, studenti následně okouší pochopit téma z různých úhlů pohledu a vidět tak širší souvislosti. Učitel se tak následně opět může zamýšlet nad tématem v různých souvislostech a i tak být kritický k dříve nabytým znalostem. Může tak objevovat nové věci a posouvat je pozitivně vpřed. Díky tréninku člověk velmi rychle pochopí, že chceme-li se něco naučit, skutečně přijít věci na kloub, vyžaduje to mnoho práce, vytrvalosti a přijmutí faktu, že neustále děláme chyby, ze kterých se snažíme poučit. Že dělat chyby je naprosto přirozenou součástí života a není možné prožít 80 let bez chyb. Mnohokrát přijde na trénink začátečník, který se sám před sebou cítí hloupě, že mu daná technika nejde. Čím vyššího věku začátečník je, tím více zakořeněný pocit nutné bezchybnosti v něm tkví. Sám osobně si ani nevzpomínám, kdy bych určitou techniku Aikido zacvičil naprosto bezchybně. Opakem modelu výuky Aikido je častý přístup ve školství, kdy se daná látka v řádu několika hodin vysvětlí a následně jsou studenti testováni, zdali to pochopili. V testech se často vyskytují chytáky, aby studenty načapaly na něco, co jim většinou napoprvé v hlavě neuvízne. Toto samozřejmě vytváří prostor pro negativní vztahy mezi studenty, školou a učitely. Položíme-li si otázku – jaký je výsledný efekt tohoto přístupu? Vnímají studenti školu jako svého partnera, na kterého se mohou obrátit a spolehnout? Vnímají učitelé svou zodpovědnost za to, jaký vytvoří studentům vztah k danému oboru? Jak podpoří jejich zdravé sebevědomí a podnítí jejich individuální potenciál? Autorita v sobě ukrývá slovo autor. Tudíž by si ji měl zasloužit ten, kdo něco pozitivního vytváří a přináší, kdo je autorem. Nikoli může být autorita kdokoliv, kdo získal určitou rozhodovací moc, ale jinak má negativní vliv. Spolupráce je vždy výhodnější než metoda síly. ů© Aikido Jigoku Dojo Praha ÚTOK 10. listopadu 2023 Dle slov O-senseie je útok již samotná agresivní myšlenka, záměr zaútočit. Útočník si tedy svou roli vybral sám předem. Proto platí pravidlo, že v Aikido neexistuje útok. Student Aikido tedy není trénován v tom, aby byl agresivní a vyprovokovával podobné situace, nýbrž naopak hledal vždy tu možnou nejsmírnější cestu. Útok však tedy nutně nemusí znamenat pouze fyzický akt, kdy vytváříme aktivní pohyb jako první. Jak jsme již mnohokrát zmiňovali, v Aikido existují 3 druhy načasování vzájemných pohybů ve vztahu útok – obrana. Go No Sen (první přichází útok, na něj následuje obrana), Sen No Sen (obrana přichází ve stejný moment, kdy útočník zaútočí), Sen Sen No Sen (obranná akce plně předchází započetí útoku). Nutno dodat, že ne všechny směry, školy i styly současného Aikido praktikují všechny tyto metody. Zpravidla se omezují pouze na první dva modely načasování. Aby bylo bojové umění plně funkční v co nejvíce aspektech, musí se student naučit řešit co nejvíce možných i nemožných situací. Stále platí pravidlo „naučit se více, potřebovat méně“. Každý výše zmíněný model načasování má své silné i slabé stránky. Go No Sen (obrana přichází až po započetí útoku) má výhodu v tom, že se z obránce prakticky těžko stane útočník v technickém slova smyslu. Vyčkává na útok, ve kterém hledá otevření. Nevýhoda tohoto timingu je, že akce často bývá rychlejší, než reakce. Přišel-li útočník příliš blízko a nemáme stále dostatečně rozvinuty hmatové reflexy a spoléháme se pouze na vizuální reakci (reaguji na to, co vidím, ne na to, co cítím), šance na efektivní obranu nejsou příliš veliké. Prostřední načasování – Sen No Sen – je ideálním řešením, kdy se jak útočník, tak obránce, pohybují naprosto identicky. Není zde tedy možnost, že by se z obránce stal technicky útočník, jelikož vždy intuitivně vycítí záměr útočníka a ve stejný moment ho dokáže kontrolovat. Nevýhodou toto modelu je fakt, že najít naprosto identický rytmus s útočníkem jednak zabere dlouhá léta intenzivní praxe a bývá použitelný až při dosažení velkého mistrovství, a navíc správně předvídat nepředvítaleného útočníka může být zásadní reakční problém. Poslední ze tří modelů – Sen Sen No Sen – řeší situaci dříve, než-li vůbec nastala. Značná výhoda tohoto modelu je v tom, že opět „akce je rychlejší než reakce“. Využívá však moment překvapení, technické nadřazenosti a neschopnosti útočníka reagovat pod návalem pohybu. Nevýhodou je fakt, že je zde velmi tenká hranice, aby se z obránce nestal útočník. Avšak i z pohledu práva lze využít sebeobranu při bezprostředně hrozícím nebezpečí. Představíme-li si situaci, že útočník je vybaven určitou zbraní a obránci nezbývá nic jiného, než se začít bránit, je vždy lepší předejít tomu, aby útočník zbraň plně vytáhl a zaútočil. Z pohledu bezpečnosti je nepochybně výhodnější zasáhnout aktivně dříve a nenechat situaci vyústit ve větší hrozbu. Jak praví moudro dle Tao, „řešit velké věci, dokud jsou stále malé“. Dále existuje koncept zvaný Yamabiko, což znamená, že obránce svými aktivními pohyby donutí útočníka pohybovat se určitým způsobem, než aby čekal na útok, který může být jakýkoliv. Obránce tedy není pouze pasivní role čekající na to, jaký útok přijde, ale je minimálně mentálně vedoucí rolí. Navíc v jedné komplikovanější konfrontaci útočníka a obránce lze neustále kombinovat tyto 3 metody vzájemných pohybů současně, dle potřeby k ideálnímu vyřešení situace. Co však ale znamená kvalitní útok? Chceme-li opět bojové umění udělat co nejvíce komplexní i mezistylově, je třeba kvalitně cvičit metody útoků. Útoky mohou být úderové (rukama i nohama), úchopové a kombinované. Mohou být kontinuální, že útočník vytváří neustálý tlak bez toho, aby se stáhl zpět, anebo mohou být formou „zasáhnout a stáhnout se do bezpečné vzdálenosti“. Mohou také být ve formě úderových a kopových kombinací, kdy při jednom útoku útočník využije rychlou kombinaci úderů a kopů. Chceme-li se naučit efektivní metody obrany, je třeba pochopit a studovat všechny tyto možnosti útoků. Útoky je také možné rozdělit podle zkušenosti útočníka. Útočník může být úplný laik, takže při útoku může snadno ztrácet stabilitu postoje, může odkrývat zranitelná místa na těle více, než by bylo vhodné, ale zároveň jeho nepředvídatelnost a ochota (či neznalost) být zasažen jen proto, aby sám zasáhl, z něj dělají potenciální nebezpečí. Tyto útoky je samozřejmě také dobré studovat, aby byla co nejvíce přiblížena realita pouličního prostředí. Uke však znamená trénovaný útočník, takže zde naopak je třeba útoky precizně rozvíjet. Ideální útok (i obrana) následuje myšlenku „zasáhnout, ale zároveň nebýt zasažen“ (netrénovaný útočník toto pravidlo nerespektuje). Takže i jako Uke, který během tréninku vytváří útočné situace, by měl rozvíjet inteligentní metody útoku. Budovat kvalitní postoj a strukturu těla, útoky, které v sobě mají minimum otevření, rozvíjet útoky na všechna tělesná pásma (jodan, chudan, gedan) a zejména ze všech 5 vzdáleností (vzdálenost nohou, vzdálenost rukou, vzdálenost loktů a kolen, vzdálenost klinče, boj na zemi), aby si obránce (Tori) mohl budovat reakční dovednosti co nejvíce situací. K útokům také využívat všechny části těla, aby si byl obránce vždy vědom nebezpečí, které hrozí v určité situaci. Celý trénink spočívá v rozvoji reakčních schopností, jejichž nácvik musí být přesný. Vybudujeme-li si chybné návyky, chybný odhad vzdálenosti vůči intenzitě útoku či si nebudeme vědomi nebezpečí úderových kombinací, vystavujeme se tak nebezpečí. Útoky by (dle pokročilosti obránce) měly být jak plynulé, tak explozivní, jak měkké, tak silové. Aby bylo pokryto co nejvíce situací, na které by člověk mohl kdy reagovat. Čím kvalitnější pohyby budeme vykonávat v tréninkové roli útočníka, tím kvalitnější rozvoj poskytneme pro roli obránce. Tímto je vztah Uke – Tori neoddělitelný, jelikož jen díky preciznosti jednoho může růst druhý. A naopak. © Aikido Jigoku Dojo Praha AIKIDO, HARMONIE, PŘÍRODA, A VLIV KUMAGUSU MINAKATY 26. října 2023 Na bojové umění Aikido je třeba často nahlížet velmi komplexně, chceme-li co nejvíce využít jeho potenciál a přínos do života, jelikož v sobě propojuje mnoho aspektů, které zjevně hrály výraznou roli v životě Moriehei Ueshiby. Proto umění, které rozvinul, není pouze o boji. Anebo pouze o tom být pacifista. Anebo pouze o harmonii. Anebo pouze o meditaci. Ale o všem současně. Neustále nás to tak nutí vracet se k citátu „Učíš mě boji, ale mluvíš o růžích. Jak tyto dvě věci spolu souvisí? – Je lepší býti bojovníkem v zahradě než-li zahradníkem ve válce“. Dle literárních zdrojů se dá tvrdit, že nejvýznamnější role v životě Moriheie Ueshiby představovaly tři osoby. Pro bojovou část byl zřejmě nejzásadnější osobností mistr Daito Ryu Sokaku Takeda, který se stal Ueshibovým učitelem. Morihei Ueshiba následně Daito Ryu vyučoval, až jej posléze modifikoval a nazval Aikido. Druhou nejvýraznější osobností byl Onisaburo Deguchi, výstřední mistr a umělec, jenž otevřel Ueshibovi spirituální dimenzi života. Třetí zásadní postavou byl vědec, biolog a ochránce přírody Kumagusu Minakata, který bojoval proti kácení lesů, za záchranu místního folkloru, konsolidaci svatyní, a který mladého Moriheie velmi inspiroval ohledně zachování přírodní harmonie. To může být dalším střípkem k celkovému obrazu Aikido, jakožto bojového umění harmonie. Aikido tak není pouze fyzický trénink technik na tatami, ale může posloužit k celkovému pojetí a prožití života v duchu hledání a udržování harmonie. Nejen sám se sebou, ale zároveň i s okolím. Morihei Ueshiba byl vyznavačem shinto, které klade důraz na harmonii s přírodou a v přírodě. A všechny tyto prvky se prolínají v Ueshibově Aikido. Zajímavé je, že všichni tvorové, kteří planetu obývají, vytvářejí a udržují harmonické prostředí. I predátor, který se živí lovem, vždy napadne slabý nebo nemocný kus, který neohrozí životaschopnost celého stáda, hejna apod. Tím by byl sám proti sobě, jelikož by se připravil o zdroj potravy. Přirozenou úlohou všech bytostí je udržovat harmonii života. Zatímco člověk, jako jediný, se domnívá, že úlohou jeho existence je nekonečný růst a získávání více a více. Nestačí mu mít akorát pro vlastní potřebu, ale domnívá se, že musí mít ještě více, aby mohl prodat a vydělat. Ale žádné zdroje samozřejmě nejsou nekonečné, proto tímto zásadně narušuje harmonii, rovnováhu života, a podřezává si větev sám pod sebou. A jakmile harmonie zmizí, jakmile se aktivita stane příliš invazivní, vzniká konflikt. Proto Morihei Ueshiba mnohokrát zmiňoval Vesmír, kde je vše harmonicky propojeno. Jeho vztah k přírodě a udržovaní její harmonie, kde byl nejspíše nejvíce inspirován právě Kumagusu Minakatou, se následně projevil i v jeho opravdu komplexním bojovém umění Aikido, které právě přestalo být čistě fyzickou záležitostí jako jeho předobraz Daito Ryu, ale zároveň i filosofickou a spirituální, a i přístupem k životu a okolí. Proto jeho cílem a Ueshibovou vizí bylo neustálé hledání a udržování harmonie. V osobním měřítku. Ve společenském měřítku. V enviromentálním měřítku. I v kosmickém měřítku. Jelikož v přírodě a vesmíru je vše propojeno. KUMAGUSU MINAKATA (1867 – 1941). Excentrický učenec a ekolog, od něhož se Morihei naučil, jak je důležité nahlížet na svět jako na jeden vzájemně propojený celek, v širších souvislostech, a jak je nebezpečný bezmyšlenkovitý rozvoj. © Aikido Jigoku Dojo Praha STAVĚNÍ ZÁKLADŮ 10. srpna 2023 Chceme-li vytvořit kvalitní úder pěstí, je třeba sevřít prsty do optimálního stavu, abychom si je při kontaktu s cílem neporanili. Sevřené prsty musí být dostatečně kvalitně podpořeny správnou pozicí zápěstí. Zápěstí musí mít oporu v bezpečném postavení lokte. Loket musí být fixován ramenem, aby i při nezasažení cíle nedošlo k přílišnému tlaku z vnější části lokte a tak nedocházelo k jeho opotřebovávání. Aby byl úder dostatečně silný, musí mu být dodána energie z trupu těla. Podle metody úderů buď z rotace boků anebo z napínání a smršťování páteře. Aby horní polovina těla byla stabilní a zároveň flexibilní, musí mít stabilní podporu v bocích. Aby boky byly zároveň dostatečně uvolněné, je třeba pokrčit kolena a snížit těžiště. Aby se kolena dostala do relaxovaného stavu, k tomu z velké části napomáhají kotníky. Chceme-li pak do úderu vložit co největší procento hmotnosti těla a nespoléhat tak pouze na energii získanou například jen z rotace boků, úder musí být správně sesynchronizován s pohybem nohou. Zde je názorně vidět, že přestože opticky zásahovým bodem úderu je v tomto případě pěst, základ pohybu leží zcela někde jinde. Chceme-li postavit dům, nelze začínat od střechy a později dodělávat základní stavební prvky. Chceme-li cokoliv kvalitě budovat, je nutné stavět na kvalitně vytvořených základech. Co nemá kvalitně vybudované základy, vždy bude nutno být neustále opravováno, slepováno, zpětně s námahou zlepšováno, jelikož vždy je snažší se něco nového naučit, než přeučovat zaběhlé návyky. Učíme-li se v našem případě bojové umění, prvotní materiál k opracování jsme my sami, naše vlastní tělo i psychika. Představíme-li si naše tělo jako jakousi sochu, kterou pomocí tréninku opracováváme, tak tím nejdůležitějším základem je připravit si kvalitní materiál, který při opracovávání bude bez potíží držet a nebude třeba jej neustále záplatovat. Materiál sochy představuje náš postoj, naše držení těla, správnou a efektivní pozici nohou a rukou. Budeme-li dostatečně budovat kvalitní postoj, je to výtečný základní materiál pro další zpracování. Samotné vnější opracovávání může být představeno technikami. S kvalitním postojem a pohybem je získání dovedností a funkčnosti technik daleko efektivnější, protože se lze soustředit pouze na naučení se pohybu techniky a nepřekáží nám v tom naše vlastní tělo. Podíváme-li se na celkový pohyb úderu z jiného úhlu pohledu, zjistíme, že budujeme kvalitní potenciál útočníka, na tréninku roli ukeho. Bude-li uke znalý precizních útočných pohybů a bude-li své tělo ovládat efektivním a zároveň ekonomickým způsobem, i obranné techniky bránící se strany tj. toriho, budou muset být daleko preciznější a důkladnější, aby byl schopen čelit propracovaným a fyzicky stabilním útokům. Jelikož v primární fázi je v Aikido zdroj pohybů toriho právě uke, či-li útočník, zde jasně vyplývá, že bez kvalitního základu a znalostí útočných pohybů budou následně toriho techniky prázdné. Chceme-li postavit stabilní dům, vybudovat kvalitní vztah, rozvíjet kvalitní pohyb, je nutné primárně stavět kvalitní základy, na kterých se bude již nadále bez větších potíží pracovat. Z tohoto pohledu následně vyplývá, že tou důležitější polovinou při tréninku Aikido je role ukeho, nikoli toriho. © Aikido Jigoku Dojo Praha

ÚVAHA O SLOVECH V POHYBU, JAZYKU A ŘEČI TĚLA, PROTIKLADECH, KTERÉ SE NEVYLUČUJÍ
8. srpna 2023

Je známo, že jazyk bývá největší překážkou v komunikaci. Například stejná slova v odlišných jazycích mohou znamenat úplně něco jiného, a tak pokud každý mluvíme jiným jazykem, bez vzájemných znalostí odlišností se těžko dorozumíme. Totéž samozřejmě může platit mezi lidmi užívající stejný jazyk, ale každý svým osobním stylem, způsobem, dle svých získaných návyků z výchovy či jiných zkušeností. Můžeme tak chápat určitá slova zcela jinak, než jak je zamýšlí druhá osoba. Také je však známý fakt, že mnoho jazykových systémů klade veliký důraz na podstatná jména. Máme je také první na seznamu při vyjmenovávání slovních druhů. „Podstatná jména, přídavná jména, zájmena, apod…“. Podstatná jména jsou statickým popisem věcí, holou definicí bez pohybu, bez života. Podíváme-li se však kolem sebe, vše se neustále DĚJE. Vše je v pohybu. Na světě existují kultury, jejiž jazykové systémy jsou založeny na slovesech, tudíž spíše dávají důraz na popis určité akce, děje, prolínání, plynutí. Představme si, že místo slova např. „cigareta“ zvolíme popis „škodí“, místo slova „přítel“ využijeme „pomáhá, souzní“. Toto nám daleko snadněji pomůže představit si pravý obraz věcí.
Člověk zpravidla uvažuje pomocí svého jazyka. Co dokáže pojmenovat, definovat, tomu rozumí. Pro co nedokáže najít ta správná slova, je těžko uchopitelné. Pro mnohé může být těžko uchopitelné, co vlastně je bojové umění Aikido. Je-li bojovým uměním, dokáže obstát v boji? Je-li cestou harmonie, k čemu se využívá technik jako např. škrcení či pák sahající až na limity kloubů? Hledáme-li splynutí s partnerem, jakou funkci pak mají atemi, nebo-li údery? Začneme-li o Aikidu uvažovat ve slovesech, možná lze věci vidět o něco otevřeněji. Chrání? Ozdravuje? Pomáhá? Sbližuje? Zabíjí? Ubližuje? Má-li se naplnit myšlenka O-senseie o nekonečnosti Aikido, tak osobně cítím, že Aikido je pohyb, řeč těla, a může být přesně takové, jaký ho v daný moment potřebujeme. A stejně jako ve verbální komunikaci se s někým domluvit lze, s někým se domluvit nelze. Může chránit, ale může i sbližovat. Může uzdravovat, ale může i zabít. Může pomoci, ale může i ublížit. Nacházíme neustálé protiklady?
Stejně jako symbol Yin a Yang, stejně jako slova Satsujin No Ken – meč, který zabíjí, Katsujin No Ken – meč, který daruje život, dva protipóly téhož meče, symbolizující na jedné straně nekompromisní sílu a rozhodnutí, na straně druhé jemnost a soucit. Yin a Yang – dvě neoddělitelné a protikladné poloviny jednoho celku. Budeme-li trénovat pouze jemnost, bude nám chybět síla nekompromisního rozhodnutí. Budeme-li trénovat pouze sílu a tvrdost, bude nám chybět jemnost a soucit.
Aikido je bojovým uměním plné protikladů. Musí být. Aby bylo komplexní. Díky našemu zaběhlému chápání světa a jazyka často vidíme protiklady jako něco, co se vzájemně vylučuje. Teplé, studené, nahoře, dole, ostré, tupé. Avšak víme, že toto jsou všechno relativní pojmy. Co je teplé pro jednoho, nemusí být dostatečně teplé pro druhého, takže ten to může označit za studené. Co je teplé, může být z jiného úhlu pohledu chápáno jako studené, přitom neustále hovoříme o jedné věci, nikoliv o dvou. Přestaneme-li takto od sebe oddělovat, naskytne se nám daleko komplexnější pohled na mnoho věcí. A daleko vrstevnatější. A hlavně daleko tolerantnější.
Zjistíme, že někdy postačuje ke zvládnutí situace jemnost, někdy tomuto jazyku někdo bohužel nerozumí a pouze tvrdý úder nastolí harmonii.
Místo nehybných definic, co Aikido je a co není, které navíc každý cítí jinak, je možno se zamyslet spíše nad tím, co nám může poskytnout. A pak je již na každém z nás, do jaké míry jeho potenciál využijeme, jaké jeho součásti budeme odmítat a co všechno se rozhodneme prozkoumávat.
Aikido je pohyb, který lze využít nesčetně způsoby.
Takové menší filosofické zamyšlení v trochu jiných, netradičních pojmech a souvislostech, tentokrát více dynamických a možná hůře uchopitelných.
Statické věci se chytají snadno, co se hýbe, bývá vždy hůře zachytitelné.

© Aikido Jigoku Dojo Praha


6 FÁZÍ VÝVOJE
24. července 2023

Existuje šest fází vývoje:
1. 手中無劍，心中亦無劍：nemáš meč v ruce, ani nemáš meč ve svém srdci.

2. 手中有劍，心中無劍：toto je fáze, kdy jsi poprvé začal cvičit; držíš meč, ale nemáš meč ve svém srdci. Cvičíš své techniky, ale jsou prázdné.

3. 手中有劍，心中有劍：meč je ve tvé ruce a ve tvém srdci. Tvoje techniky se stanou účinnými. Víš, co děláš.

4. 人劍合一：ty a tvůj meč se stanete jedním. Neexistuje žádné oddělení.

5. 手中無劍，心中有劍：nemáš meč v ruce, ale máš meč ve svém srdci. To je, když se pohybuješ a promítáš svou sílu stejným způsobem, jakým bys používal svůj meč, i když žádný nemáš v ruce. Bojuješ s prázdnýma rukama, jako bys používal meč.

6. 手中無劍，心中亦無劍： nemáš meč v ruce ani v srdci. Tvoje praxe se stala tak pevná, že se pohybuješ volně a dokonale, aniž by sis toho byl vědom.

非法非非法, žádné techniky a všechno je technika. Už nevidíš potřebu s nikým bojovat, přesto tě nikdo nemůže porazit. Jsi v klidu duševně i duchovně.

© Aikido Jigoku Dojo Praha


ZKOUŠKY A PŘÍPRAVA
8. července 2023

Zkoušky jsou součástí bojového umění Aikido a ač samozřejmě nejsou povinné, dříve nebo později se student ocitne před zkušební komisí a bude ukazovat své doposud nabyté dovednosti. Jak se tedy na zkoušky připravovat technicky, fyzicky, ale i psychicky? Osobně vždy každému doporučuji, aby šel na zkoušky tehdy, kdy se na ně nemusí učit. Mezi každými zkouškami je stanovena lhůta, kolik musí mít student odchozeno tréninků, seminářů a jaké časové rozpětí musí splnit. Mnoho studentů však toto bere jako jakousi výzvu, že již daná lhůta uplynula a tak je čas splnit další stupeň. Bere to jako signál k tomu, že je čas začít se učit na zkoušku. Smyslem tréninku bojového umění Aikido není však získávání technických stupňů v co nejkratším čase, ale naopak získávání znalostí a dovedností. Mám-li tyto dovednosti již zažity, mohu si je potvrdit zkouškou. Samozřejmě v každé zkoušce, zejména vyšší technické úrovně, se najdou techniky, které se cvičí méně často, a proto bude třeba se tyto techniky specielně naučit a procvičit. Avšak procento takovýchto technik by mělo být malé. Cílem pak učitele je žákovi vysvětlit, jaké dané konkrétní formy se na danou zkoušku požadují a doladit tak celistvost dané zkoušky.
Pozoruji-li studenty při zkouškách, většinou mě však vždy zaujímá jejich postoj, práce těla, celkový dojem z pohybu a jestli skutečně ví, co dělají. Prostě komplexní „martial spirit“. Zdali zacvičí 5 nebo 10 různých forem již tak nehraje moc roli, a tak spíše preferuji celkovou kvalitu nad kvantitou.
Čím pokročilejší student bude, tím se může dostávat do role, kdy je nucen se připravovat na zkoušky sám a z jeho učitele se stává spíše konzultant. Může to samozřejmě být určitá psychická zátěž, jelikož student nemá nikoho, kdo ho vede, ale je odkázán převážně sám na sebe. Ač se to může zdát náročné, je to značná investice do budoucna, jelikož platí přísloví: „Ulovíš-li hladovému rybu, nasytíš ho na jeden den. Naučíš ho rybařit, nasytíš ho na celý život“. Každé osamostatnění se může být psychicky náročné a student může pochybovat o svých znalostech a dovednostech. Avšak je to zřejmě přirozený proces, jako když se z dětí stávají sami rodiče a musí sami dělat rozhodnutí, ve kterých nemají zkušenosti.
Samozřejmě čím jsou zkoušky pokročilejší, stávají se delší a náročnější fyzicky. Proto i příprava pro zlepšení fyzické kondice bývá potřebná. Slouží-li nám tělo po fyzické stránce, tím i psychika bývá stabilnější a tím samozřejmě technické provedení jistější.
Tělo je komplexní stroj a nelze tak oddělovat fyzickou stránku od té psychické, jelikož jedna druhou navzájem ovlivňují.

© Aikido Jigoku Dojo Praha

HARMONIE
18. dubna 2023

Malé zamyšlení o tom, co může znamenat pojem Harmonie.

Bojové umění Aikido je často nazýváno jako umění Harmonie. Kvalitní trénink bojového umění mívá několik úrovní a jeho skutečný ideální přínos je ten, který můžeme reálně využít v praktickém, každodenním životě. Správný Budoka či Bugeisha, ať už studentovi bojových umění budeme říkat jakkoliv, by neměl oddělovat trénink bojového umění v dojo od praxe denního života, ale mělo by to být totéž. Trénink bojového umění je proces neustálé kultivace těla i osobnosti, proto nelze trénink omezit pouze na pár hodin týdně. Pro někoho 2 hodiny, pro někoho 4 hodiny, pro jiného 6 hodin týdně. Znamenalo by to pak, že mimo dojo tedy své tělo i osobnost nekultivujeme?

Pojem Harmonie každý může chápat samozřejmě v mnoha významech. AI – harmonie, KI – energie. Na fyzické technické úrovni lze toto využít velmi inteligentním a pragmatickým způsobem. Znamená to totiž neprat se se sílou a energií útočníka, ale naopak využívat intenzitu jeho útoku k tomu, abych se stal jedním celkem s jeho pohybem a přes technické prostředky v podobě pák, hodů a úderů ho navedl tam, kde již nebude hrozit nebezpečí. Aikido tudíž nabízí velmi pragmatický přístup, jak neutralizovat útočníka. Harmonie, jinými slovy rovnováha či balanc. Aby fyzický trénink bojového umění byl v rovnováze, je třeba kultivovat i mysl a způsob jejího fungování. Fyzické techniky bojového umění v rukou nevyrovnaného člověka se stávají nebezpečnou zbraní. Budeme-li trénovat tělo jako zbraň a zaostávat v rozvoji mysli a růstu jistého druhu emoční inteligence, dochází k nerovnováze. Budeme-li trénovat mysl bez rozvoje těla jako zbraně, pojem bojové umění postrádá svůj význam, jelikož to znamená mít mysl v nefunkčním těle. Nelze oddělovat tělo od mysli a mysl od těla. Z pohledu čínské medicíny, jakmile dlouhodobě nastává stav nerovnováhy, dostavuje se nemoc. Pod pojmem nemoc si můžeme představit jakoukoliv nerovnováhu. Neustále je tak třeba se snažit hledat harmonii, rovnováhu, ve všech oblastech našeho života, jelikož jsme stále vystavováni značné nerovnováze – nadřízený vs. podřízený, učitel vs. žák, rodič, dospělý vs. dítě – rozkazuji vs. poslouchám, povinnosti vs. volný čas sám na sebe, dominantní vs. submisivní, vítěz vs. poražený, místo aby se jednalo o partnerství a vzájemnou pomoc a snahu o růst. Původní význam slova „sensei“ znamená „ten, který tu byl dříve“. Není to tedy ani instruktor, ani trenér a ani autoritativní učitel ve významu, z jakého ho známe ze školy. Je to jakýsi průvodce a pomocník, který předává své zkušenosti a ideálně nutí své zatím méně zkušené partnery přemýšlet o tom, co dělají, nabízet jim ne odpovědi, ale otázky, které si musejí zodpovědět sami, jelikož pro každého má přínos jiné řešení na tutéž otázku. Každý musí najít svou odpověď a každý musí najít svůj způsob, jak získat a udržet rovnováhu sám v sobě. Získáme-li rovnováhu uvnitř sebe, lze ji tak projevovat i směrem ven v mnoha podobách, např. na úrovni vyrovnaných reakcí vůči okolí, klidného jednání, neagresivitě, předvídatelnosti a spolehlivosti a zajisté mnoho jiného. Harmonie, rovnováha, znamená, že ničeho není nadbytek, ani nedostatek. Trénuje-li bojové umění Aikido někdo funčkním či tvrdým způsobem, nemá smysl jej kritizovat, je-li tento trénink jednak na principu Aiki, jednak je-li vyvážen kvalitním osobnostním či spirituálním rozvojem. Cvičit tělo i mysl vyváženým způsobem je zásadním principem či úkolem bojového umění, nejen samozřejmě Aikido. Trénink tak nelze omezit pouze na 4 hodiny týdně v prostorách dojo. Aplikovat principy harmonie, balancu, rovnováhy, je pak největším přínosem a radostí, které nám (nejen) Aikido nabízí. Ať už při nutné potřebě ochránit si život při sebeobraně, tak zejména při každodenním jednáním s ostatními lidmi.

© Aikido Jigoku Dojo Praha

ÚTOK versus OBRANA
12. listopad 2022

Karate ni sente nashi – v karate není první útok – Gichin Funakoshi
Akce je vždy rychlejší než reakce – různá (nejen) čínská umění
V Aikido neexistuje útok – Morihei Ueshiba

Co znamená ve skutečnosti útok a co obrana, bývá kolikrát matoucí a hůře uchopitelné. Je útok pouze aktivní pohyb směrem k druhé osobě za cílem aplikace určitého úderu či techniky? Je obrana pouze to, že pasivně vyčkávám na moment, kdy protistrana naruší můj osobní prostor a napřáhne k úderu? Jaké jsou pak šance na úspěšnou obranu z blízké vzdálenosti, kdy spoléhám pouze na vizuální reakci a čekám do poslední chvíle, než protistrana vykoná skutečně aktivní útočný pohyb směrem vpřed? Znamená útok, je-li protistrana zneutralizována těsně v moment, kdy vytahuje nůž z kapsy a je tak předem zabráněno, aby vznikla daleko větší škoda, než kdyby se vyčkávalo na okamžik, kdy je nůž bodnut naším směrem?
Přestože výše zmíněné citáty si navzájem relativně odporují, každý je pravdivý. Jen vždy záleží, z jaké úrovně zkušeností a současné reality se na ně nahlíží.
V Aikido útok skutečně neexistuje. Dle citovaných slov O-senseie to však znamená stav mysli, nikoli nezbytně pasivně vyčkávat na moment, kdy protistrana udeří vůči nám. Aikido nebuduje agresi. Proto útok je zde chápán jako agresivní myšlenka s úmyslem zákeřně ublížit druhé osobě. Útočník si svou roli vybral tím, že chce napadnout protistranu. A za tímto účelem lidé Aikido skutečně netrénují.
Nezapomeňme také na 3 typy načasovaní obrany – Go No Sen (nejdříve přichází útok, poté následuje obranná reakce), Sen No Sen (obranná reakce přichází současně s útokem), Sen Sen No Sen (obranná reakce předstihne iniciaci útoku). Zejména v posledním typu načasování však hraje v reálné situaci důležitou roli to, že obránce je zkušenější než útočník a využívá momentu překvapení z takové vzdálenosti, kde je technicky na výši.
„Akce je vždy rychlejší než reakce“ je ideálním řešením sebeobranných situací, kdy již selhala snaha o deeskalaci konfliktu a je nutné se fyzicky bránit. Vyčkávat tedy na moment, kdy agresor přijde na nebezpečnou vzdálenost a udeří, je zpravidla nefunkční řešení, protože doba vizuální reakce na příliš krátkou vzdálenost nebývá dobrá.
Vezmeme-li v úvahu nárůst stresu a adrenalinu v takové situaci, úspešnost obrany není spolehlivá. Samozřejmě je zde předpoklad, že dotyčný obránce není mistr svého umění s mnohaletou praxí.
Motto „akce je vždy rychlejší než reakce“ však platí za presumpce, že útočník, který si svou roli vybral díky agresivní myšlence, má meně bojových zkušeností než my. A zároveň jsme ho schopni svou aktivní obranou překvapit ve správný moment, kdy není s to reagovat na naši obrannou akci, která musí být blesková.
„Nikdy neútoč jako první“ je samozřejmě svatá pravda. Každý silný útočný pohyb v sobě skýtá otevření a lze jej využít protistranou k obraně. Vyčká-li tedy obránce na moment, kdy útočník skutečně zaútočí, lze jej při adekvátních zkušenostech zneutralizovat a ukončit tak jeho agresivní akt.
„Nikdy neútoč jako první“ ovšem platí pro moment, kdy mají obě strany buď podobnou úroveň bojových zkušeností a vyčkávají na nepozorný okamžik jednoho z aktérů souboje, nebo protistrana má dostatečný prostor pro reakci a útočník tak útočí z bezpečné vzdálenosti. Je však nutné také připomenout, že souboj je něco jiného než sebeobrana, ve které se snažíme co nejrychleji otevřít prostor pro opuštění scény konfliktu, zatímco v souboji obě strany souhlasí se vzájemným testováním bojových schopností.
Chceme-li pochopit bojová umění v jejich širším měřítku, je vždy třeba na ně nahlížet z mnoha úrovní. Aplikuji bojové umění pouze na tréninku proti podobně zkušeným kolegům? Aplikuji bojové umění v reálné, život ohrožující situaci? Aplikuji bojové umění pro sportovní souboj? Znamenají slova skutečně to, co si pod nimi na jejich základní úrovni každý představí?
Malé zamyšlení nad tím, co mohou představovat slova obrana a útok.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Yin a Yang, Satsujin-ken, Katsujin-ken, Koppojutsu, Aikido
10. března 2022

„Učíš mě boji a mluvíš o růžích. Jak tyto dvě věci souvisí?“ – „Je lepší býti válečníkem v zahradě, než-li zahradníkem ve válce“.

Známý citát přesně vystihující myšlenky BUDO. Japonské bojová umění v sobě skrývají hlubokou filozofii. Životní, válečnou, společenskou. A nejen ty. Pochopit tedy veškeré aspekty japonských bojových umění není vždy úplně jednoduché a častokrát to vyžaduje znalosti historie, jak se vyvíjelo válečnictví, jak bojová umění ovlivňovala japonskou kulturu a hodnoty v době válek, ale i v dobách míru, používání zbraní a jejich nejrůznějších technik, a zároveň dovoz palných zbraní do Japonska, což mělo za následek počátek úpadku tradičních Bushi – válečníků. Obecně lze říci, že v dobách válek bojová umění byla v rozkvětu, zatímco v dobách míru technicky skomírala.
Znaky BU – válka a DO – cesta jsou často interpretovány mnoha způsoby. Na jednu stranu se jedná o „cestu války“, na druhou však BU lze také interpretovat jako válku zastavit. A bojovník vždy musí být natolik silný, aby byl schopen válku zastavit. Yin a Yang spolu navzájem symbolizují harmonii, vyrovnaný stav věcí. V čínské medicíně toto například znamená, že tělo funguje, jak má, je zdravé. Jakmile začne jedna z částí převažovat, je něčím narušena rovnováha, nastává nemoc. Čím více se jedna část vychýlí z rovnováhy a začne převyšovat ta druhá, tím větší je třeba zásah, aby se navrátil opět balanc.
Přirovnáme-li tyto principy k tréninku Aikido, zjistíme, že častokrát je prezentována pouze jeho Yinová složka, teda ženská část. Harmonie je tedy zaměňována s jemností. Zatímco Yangová půlka, teda mužský princip, je z velké části opomíjen. Zatímco ženské vyjádření je jemné, soucitné, pečující a ukazuje cestu pomocí jemnosti a laskavosti, mužský princip je tvrdý, nekompromisní a trestající. Reálný svět není rozhodně idealistické místo a každý musí neustále činit taková rozhodnutí, zda-li s někým jednat laskavě, soucitně a být mu spíše průvodcem, a současně přijde-li na řadu okamžik, kdy takovéto jednání se ukázalo jako nefunkční a jsme nuceni čelit silnému fyzickému či psychickému násilí, kolikrát nezbývá nic jiného než nekompromisní odpověď.
Stejné myšlenky nabízí citát „Satsujin-ken, Katsujin-ken“. Meč, který zabijí je meč, který daruje život. Opět jsou zde vyjádřeny dva protipóly. Přestože nejvyšší ctnostní bojovníka je život darovat, nejvyšším technickým uměním je zabít jediným tnutím meče. Jedna půlka opět ukazuje ženský princip, soucit, jemnost a laskavost, zatímco druhá rozhodnost a nemilosrdnost.
Ano, Aikido je bojové umění harmonie. Ve smyslu snahy onu harmonii vytvářet. Umění žít v harmonii se sebou samým, se svým egem. Ale mezi jeho technické prostředky bez pochyb patří nemilosrdné a velmi rozhodné vyjádření. Budeme-li trénovat pouze jeden princip, naše umění pak vždy bude nekompletní.
Pro bližší pojednání o principu harmonie a destrukce velmi doporučuji tento článek od Mitsugi Saotome senseie: Balance from destruction

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Bojová umění a moderní doba
18. května 2021

Jaký je odkaz bojových umění do současnosti? Co vlastně znamená cvičit bojové umění? Bojové umění není zájmový kroužek, jako když se jdeme projet na kolečkových bruslích. Bojové umění je životní přístup, studium a cesta, jak se zdokonalovat. Jak se naučit plně využít potenciál svého těla a mysli zároveň. Samozřejmě bod číslo jedna je praktická bojeschopnost. Tuto součást není třeba dále rozvádět, jelikož bez praktické bojeschopnosti pak nelze mluvit o bojovém umění, ale pouze o uměleckém vyjádření čehosi v pohybu. Moderní doba v sobě zanechává cosi zvláštního. Bohužel až příliš často jsme si navykli mít všechno hned. Hned musí být doručeno zboží z e-shopu, hned musí počítač reagovat na klik myši, hned musí student bezchybně zopakovat vyučovanou látku, hned se musíme stát vysoko postavenými manažery s platem, na který naši rodiče dosáhli těsně v předdůchodovém věku. A tento zvyk se i odráží v naší vytrvalosti. Bohužel i marketingové kampaně různých firem nám slibují, že se cizí jazyk naučíme za pár lekcí. To v nás buduje představu, že prakticky nemusíme ničemu věnovat čas, vytrvalost a úsilí, abychom něčeho dosáhli či se naučili. Moderní lidé chtějí být dokonalí okamžitě a zapomínají na onu cestu zdokonalování se. Berou často dokonalost jako hotový produkt, nikoli jako nikdy nekončící proces.
Studium bojového umění poskytuje člověku možnost objevit lásku k samotnému procesu výuky. Zpomalit tempo chtíče. A naopak posílit houževnatost a touhu po vědomostech, vytrvalost a sebedisciplínu. Samozřejmě se nesmí stát, že cvičení bojového umění se stane pouze touhou po získávání vyšší technických stupňů, ale bez obsahu vědomostí. Bojové umění dává možnost přenastavit své dosavadní vnímání věcí a ukázat, že lze jednat a chápat i jinak, než jak nás masírují média a společenské tempo.
Bojové umění se nedá cvičít, bojové umění se musí žít naplno. Navštívit trénink jedenkrát za měsíc a myslet si, že se naučím bojové umění, je stejné bláznovství jako se domnívat, že se naučím cizí jazyk za 12 hodin ročně.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Bujutsu, Bugei, Budo a historie
12. května 2021

Historie je ošemetná věc. Stěží si pamatujeme, co jsme dělali minulý týden ve stejný čas, a přitom se snažíme popisovat události, které se staly před stovkami let, přičemž jsme nebyli ani naživu. Druhá věc je, že i pokud stejnou věc prožíváme s různými lidmi společně, zajisté se naše dojmy a interpretace budou odlišovat. Stejná událost se dá tedy interpretovat z různých úhlů pohledu. Mnohokrát se navíc již stalo, že se lidé dlouhá léta učí historii určitým způsobem a poté se objeví nová „fakta“, která původní verzi postaví docela mimo. Nerad bych se zde tedy pouštěl do rozebírání toho, co se stalo za dob, kdy jsme nikdo z nás nebyl ještě na světě a nemohli tak být osobními svědky událostí. Nicméně bych zde rád alespoň nastínil obecný obsah pojmů, které se běžně uvádí v souvislosti s japonskými bojovými uměními.
Bujutsu, neboli Bugei, je termín používaný pro japonská válečná umění. Obsahují mnoho podsystémů jako např. Jujutsu (pákový systém), Tantojutsu (umění nože), Kyujutsu (lukostřelba), Kenjutsu (umění meče) a desítky dalších. Válečník se tak učil různým metodám boje, aby jeho technický záběr byl co nejrozmanitější. Tato umění sloužila k eliminaci nepřítele. S údajnou kulturní změnou Japonska se začal užívat termín BUDO. Slabika DO je obecně chápána jako aktivita (nemusí být nutně spojena s bojovým uměním). Rozlišují se však dvě období BUDO – KOBUDO a GENDAI BUDO. BUDO jako takové v sobě kromě umění boje zahrnovalo i celkové vzdělání a rozvoj bojovníka, nejen po válečné, ale i estetické a duševní stránce. Říkalo se „nemůžete dělat BUDO bez BUJUTSU“. Toto je právě období KOBUDO, které zahrnovalo umění boje spolu s celkovou kultivací válečníka. Koncem 19. století probíhaly další společenské změny v Japonsku a BUDO přešlo do období moderního GENDAI BUDO. Původní bojový obsah se začal vytrácet, začaly se také tvořit sportovní verze bojových systémů a začal tak úpadek původních umění, ze kterých zbyly pouze estetické formy, které vypadají krásně na pohled, jsou sice určitým fyzickým i mentálním cvičením, ale bojová podstata se z většiny systémů vytratila. Původní formy Bugei navíc začaly být chápány jako hrubé a kolikrát je na ně nahlíženo s despektem, jelikož neodpovídají modernímu pasivně-pacifistickému přístupu.
Vždy však raději dávám přednost tomu, co je tady a teď. Nemá smysl se přít o to, co bylo v minulosti, nedej bože co jsme sami nezažili a nemohli ani nijak ovlivnit. Jak již napovídá samotný název „bojové umění“ – umění boje. Umění je vždy velice osobní záležitostí. Každý jedinec do něj tak otiskne svou osobnost. Přístup, který jsem vždy preferoval, je že bojové umění musí rozvíjet člověka po všech stránkách stejnou měrou. Musí rozvíjet bojeschopnost a dovednosti ochránit vlastní zdraví i někoho jiného, vyžaduje-li to situace, ale zároveň student musí růst intelektuálně. Chybí-li intelektuální rozvoj, tak se místo studenta stává rváč či zápasník pro touhu po vítězství a dominanci. Chybí-li rozvoj bojeschopnosti, tak se nedá již hovořit o bojovém umění. Samotný znak Yin-Yang je symbolem harmonie a komplexního balancu. A to platí pro veškeré bytí, činnosti i zdraví, ve velkém i malém měřítku.

© Aikido Jigoku Dojo Praha

Měřítko efektivity
15. února 2021

Co je skutečným měřítkem efektivity konkrétního stylu? Při „hodnocení“ určitého umění nebo sportu je často bráno jako jediné měřítko, zdali by obstálo v oktagonu proti bojovníkovi MMA. Je to ale skutečně to jediné, co lze hodnotit? Je systém, který se soustřeďuje na přežití v pouličních podmínkách bez pravidel, to samé, co sportovní utkání dvojice s oponentem, kterého si lze nejdříve nastudovat? Jak lze efektivitu objektivně hodnotit? Podle rychlosti naučení se a úspěšné aplikaci? Pokud ano, kolik útočníku se počítá? Počítají se útočníci beze zbraně anebo mohou být ozbrojeni? Počítají se útočníci pod vlivem alkoholu či drog, kteří mají snížený práh bolesti a vnímavosti? Počítá se pouze využitelnost fyzických technik anebo i umění prevence a strategického chování, jak se do takových situací nedostat? Počítá se schopnost takového jednání, aby i při aplikaci fyzických technik jsme byli chráněni zákonem a nedošlo tak k nepřiměřené obraně anebo k tzv. pomstě či souboji, což již není považováno za nutnou obranu?
Fakt je ten, že čím náročnější situaci musíme čelit, tím bude samozřejmě zapotřebí efektivnějšího výcviku. Technický rozsah bojových umění je nesmírně bohatý, proto také zajisté trvá daleko delší dobu, než jej student obsáhne. Další fakt je ten, že sebeobranné situace v pouličních prostředí často vyžadují spíše strategický výcvik, než extrémně rozsáhlý technický rejstřík. Pokud však dojde na útok několika osob najednou či použití zbraní, náročnost obrany se samozřejmě zvýší.
Bojovníci Mixed Martial Arts procházejí tvrdým tréninkem. Profesionální zápasníci pilně trénují hodiny a hodiny denně a přípravy na zápas jsou velmi intenzivní, často doplněné uzpůsobenou životosprávou, aby ze svého těla dostali maximum. Studium svého soupeře je dnes již tradiční součástí přípravy.
Sebeobranná situace zejména pro ženy se zpravidla odehrává bez jakéhokoliv očekávání, při cestě z práce či nákupu. Bez možnosti znalostí soupeře, bez možnosti intenzivní přípravy a bez možnosti správného zahřátí, abychom si nezranili vlastní tělo. Často navíc v oblečení a botách, které nejsou uzpůsobeny pro pohodlný pohyb.
Sebeobrana mužů je často ztížena vícero útočníky, kteří se mohou nemilosrdně sesypat, ocitneme-li se na zemi. Celou situaci však často předchází tzv. rituální boj, kde se uplatní kvalitní komunikační a strategické schopnosti, jak napětí deeskalovat.
Lze tedy hodnotit efektivitu stylu dle jediného měřítka? Samozřejmě kvalita tréninku pak zvyšuje šance na úspěšné zvládnutí náročnějších situací. Ale i přes ten nejlepší výcvik není vyloučeno, že jednou prostě nemá člověk svůj den, je unavený, zamyšlený, vystresovaný z práce nebo vztahů a i zkušeného bojovníka může skolit naprosto amatérský útočník. Na druhou stranu správně zaměřený trénink dává mnohem vyšší šance na úspěch, ať již v pouličním prostředí, kdy prvotní snahou je deeskalovat situaci a vítězství znamená vyváznutí bez újmy na zdraví, tak i při sportovním utkání.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Cross-training
1. září 2020

Křížový trénink aneb má smysl se věnovat i jiným bojovým uměním či sportům nebo raději zůstat přívržencem pouze svého vlastního stylu? Co mi může trénink jiného umění dát a co naopak vzít? Je prospěšný nebo kontraproduktivní? Vše záleží na úhlu pohledu, jaké jsou principy druhého stylu či kdy s jinými tréninkovými metodami začneme.
Bylo by naivní si myslet, že každé umění je naprosto dokonalé a bez slabších míst. Proto naopak není nic špatného na tom tato prázdná místa zaplnit odněkud jinud a přizpůsobit si jejich technický přístup pro své vlastně potřeby. Resp. aby bylo co nejpřesněji řečeno, technické prostředky ve většině bojových umění jsou takové, že pokrývají mnoho situací, ale lidský faktor, v podobě tréninkových metodik, určité věci opomíjí anebo jsou posunuty instruktory na okraj hlavního zájmu.
Představme si několik situací. První situace je například taková, že začínající student se začne učit např. Aikido v kombinaci s karate. Principy Aikido a pochopení jeho výukové metodiky je však v první fázi zásadně odlišné od tréninku karate. Zatímco v Aikido se učí splývání s útoky a neblokování, v karate se v počátku buduje tvrdost a síla. Nezkušené tělo zažívá dva protichůdné přístupy a může být v počátku složité tyto dvě metody rozlišovat a využívat. Začal-li by však student trénovat dvě podobně měkká bojová umění, například Aikido a Tai-ji či Wing Tsun, zajisté by již od začátku našel mnoho společných principů.
Máme-li však dlouholetou zkušenost s jedním stylem, řekněme Aikido, naše tělo si může být již jisté svými pohyby, takže zapojení jiného, avšak pricnipiálně podobného stylu, bude zajisté prospěšné a získáme tak širší obzory. Trénink druhého, s principy diametrálně odlišného stylu, nemusí být pro zkušeného cvičence velký problém, a praxe ukazuje, že takoví lidé nemají větší potíže mezi styly přepínat dle potřeby.
Má vůbec cross-training smysl? Proč se věnovat různým bojovým stylům? To je samozřejmě důležitá otázka a každý jedinec může mít různé argumenty. Ve skutečnosti záleží, co si každý cvičenec pod pojmem bojové umění představí. Z historického hlediska, tak pod BUJUTSU či BUDO patří několik jednotlivých až desítek bojových stylů. Dřívější bojovník se tedy učil například umění lukostřelby, umění boje s mečem, umění vitálních bodů, umění pák a hodů, umění boje s nožem atd. Bojovník tedy nebyl limitován pouze jedním stylem. Pro cvičence, kteří bojové umění cvičí rekreačně a jejichž důvod návštěvy lekcí je spíše zdravý pohyb, tak zajisté znalost jednoho stylu je dostačující. Pak jsou studenti (myšleno žáci i učitelé), kteří jsou značně věrni své škole, svému mistrovi a svému výukovému systému, že jakékoliv odlišnosti považují za nevhodné. Osobně patřím do skupiny třetí a i v tomto duchu jsou směřováni studenti školy Aikido Jigoku Dojo Praha. Snahou je být otevřen kvalitnímu rozvoji a stát se dobrým bojovníkem (anglický výraz martial artist je daleko výstižnější). Primární technickou i mentální platformou je Aikido, avšak znalosti z jiných umění nám bohatě rozšiřují obzory, dávají možnost vidět interní věci z jiných úhlů pohledu a být tak schopni je objektivněji zhodnotit, poznat tak jejich silné a slabší stránky. Mohou nás také naučit pokrývat situace, které nejsou v standardní tréninkové metodice obsažené. Vždy je lepší fungovat s přístupem „naučit se více, potřebovat méně“. Je samozřejmě vhodnější trénovat styly, které jsou si principiálně podobné. Ale jak již bylo zmíněno mnohokrát, trénujeme-li bojová umění dostatečně dlouho, rozdíly mezi nimi se prakticky srovnávají.
Kdy začít s druhým stylem je vždy diskutabilní a může být do jisté míry individuální. Pro nezkušené cvičence mohou být odlišné metodiky zpočátku matoucí a je třeba se naučit vědomě odlišovat různé přístupy. Proto může být přínosnější nejprve dostatečně zafixovat metody prvního stylu, a poté začít budovat i odlišné pohybové návyky.
Krásná ukázka otevřeného přístupu k tréninku bojového umění je v tradičním čínském kung-fu filmu Prodigal Son, kde se jeden mistr kung-fu povyšuje nad druhého mistra, který vyučuje svého studenta boj na blízko. Ten svému studentu doporučuje, aby vyzkoušel i onoho posměvačného mistra, který naopak vyučuje boj na dálku. Student se udivuje a ptá se:“Mistře, to Vám opravdu nebude vadit, když mě bude trénovat jiný mistr, který se Vám navíc vysmívá?“. Jeho mistr mu odpoví:“Chci, abys byl nejlepší, proto se musíš naučit i něco, co já tě nenaučit nemohu. Kung-fu toho mistra je zase jiné než moje, určitě se od něj hodně naučíš“.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Útoky a Aikido
14. července 2020

Probíhá-li ukázka bojového umění, každý je jistě uchvácen technikami, které vykonává obránce, zatímco útočníka již málokdo skutečně registruje. Přitom platí jednoduché pravidlo: Chcete-li (do jisté míry ovšem, jelikož v určité situaci může fungovat provedení, které by nemuselo fungovat v situaci jiné) vyhodnotit realističnost daného provedení, vždy sledujete útočníka. Reakce útočníka nám vždy prozradí, do jaké míry konkrétní technika čistě zafungovala, do jaké míry byl útočník schopný reagovat na nasazenou techniku, do jaké míry je útočník aktivní/pasivní či do jaké míry se jedná zcela o sehranou akci a jakési divadlo (ne vždy ve špatném slova smyslu).
Konkrétně Aikido nabízí skutečně bohatou škálu všemožných útoků. Úchopy jednou rukou, křížem, zrcadlově, obouma rokama, za zápěstí, lokty, ramena, zepředu, zezadu, škrcení, údery, kombinované úchopy a údery. Údery jsou spíše tradiční, než jak je známe z moderních bojových sportů a zahrnují např. údery pěstí a seky. Kopy či jejich variace jsou převážně opomíjeny stejně tak jako technická stránka provedení útoků. V Aikido se upřednostňuje spíše pochopení principu útoku než jak technicky správně útok vykonat. A zde se právě nabízí první prostor ke zlepšení. Tím, že je Aikido moderně obecně chápáno jako obranné umění (i když z úst starých mistrů je toto tvrzení značně odsuzováno), techniky útoků zůstávají v pozadí a je hojně dáván důraz na výuku obranných technik. Ve většině bojových umění je ovšem trénink oboustranný a má to samozřejmě svůj důvod. Chceme-li se naučit kvalitně obrannou techniku, je k tomu třeba mít kvalitní protistranu, abychom věděli, jak technicky zacházet se silným statickým úchopem, dynamickým úchopem, oba kombinované s úderem, několikanásobnými údery s kvalitní prací oběmi polovinami těla. V tradiční praxi chybí úchopy rukou shora, křížové údery (gyuaku), háky, různé variace kopů do všech výškových úrovní.
Žádné umění není dokonalé a mohou zde být nedostatky, které plynou z jeho vývoje ovlivněného dobou vzniku, lokalitou a danou kulturou.
Ale vše se samozřejmě vyvíjí a dle samotného principu Aikido, „pohyb“ znamená život. Cokoliv, co se přestalo vyvíjet, tak skomírá v propadlišti dějin. Nemusí to znamenat měnit, ale spíše rozvíjet a hledat naopak přirozené možnosti, které se v daném stylu nabízejí, ke schopnosti umění vypořádat se i s jinými, než interními metodami útoků. A tímto samotný styl obohacovat.
Pokud žák nebude mít zkušenost s určitým pohybem, nebude pak schopný na něj bezprostředně a automaticky reagovat, jelikož tělo najednou dostane zrakový či hmatový signál, který nezná a proto na něj těžkopádně bude hledat odpověď. Což v realitě může znamenat ohrožení zdraví či života.
Technické možnosti konkrétně umění Aikido jsou neomezené a je vždy jen na lidech – učitelích a studentech, jak je využijí v jejich tréninkové praxi a při volbě tréninkové metodiky.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Mé osobní Aikido; Aikido, které vyučuji; Aikido, které se učím
7. června 2020

Cvičíme-li bojová umění, pravděpodobě dříve nebo později narazíme na tyto tři rozcestníky. Vždy je samozřejmě možné zmíněné přístupy sjednotit v jeden a striktně tak dodržovat učení školy a učitele. Pak se ale neustále vytvařejí další a další kopie a chybí prostor pro zlepšování nedokonalostí a přizpůsobování se umění podle možností a tělesných predispozic daného jedince. Je třeba zmínit, že nové systémy vždy vzešly od někoho, kdo se nebál postavit starším myšlenkovým vzorcům. Každé tělo je jiné a co funguje jednomu, nemusí zaručeně fungovat v 100% stejné podobě druhému. Ani Aikido o toto není odproštěno, přestože jeho techniky jsou postaveny na anatomických limitech. Přeci jen jej vykovávají pouze lidé, takže ideál technické dokonalosti je vždy zkreslen lidským faktorem.
„Umění, které se učím“ je postaveno na předchozích zkušenostech, které nám předává náš přímý učitel. Samozřejmě i jeho umění již může být zkreslené osobním chápáním principů i tělesnými proporcemi, avšak jako začátečníci nemáme moc příležitost toho zkoumat. Díky budoucímu poznávání i dalších učitelů a stylů máme možnost zjišťovat ostatní přístupy a prostor zkoušet principy, které se učíme, do jaké míry jsou mezistylově univerzální. Dostaneme-li se na úroveň učitele, měli bychom se odprostit od veškerých osobnostních nánosů a umění vyučovat v co nejvíce jeho čisté, univerzální podobě. Není vyloučeno osobní provedení, resp. vnější vzezření technik, ale principiálně by měla výuka odproštěna od fyzických výhod učitele. Jsou instruktoři, kteří mají od přírody určité tělesné výhody v podobě výšky a dosahu končetin, snadné dosažení kvalitní rychlosti či obecně silnou tělesnou konstituci. Všechny tyto vlastnosti by se neměly stát doplňkem k vyučované technice. Pro cvičení vždy doporučujeme představu, že techniku vykonává 50kg žena a měla by být funkční i na 100kg muži. V reálných situacích bychom pokaždé totiž měli počítat, že útočník bude silnější, větší a agresivnější.
Naproti tomu naše osobní umění však může být obohaceno vlastní osobností a výhodami, které lze využít. Máme-li dlouhý dosah rukou, je možno snáze vykonávat techniky tomu vhodné. Jsme-li obdařeni svaly poskytující nadstandardní rychlost, není nic špatného ji využít pro získání převahy. Naše osobní umění nemusí být ničím limitováno. Je třeba však počítat s tím, že s rostoucím věkem budou některé naše vlastnosti postupně ochabovat anebo některé naopak sílit, proto se osobní umění může neustále měnit podle období, ve kterém se momentálně v našem vývoji nacházíme. Také je pravděpodobně, že s rostoucími zkušenosti budeme klást důraz na různé aspekty cvičení. Každá osobnost prochází určitým vývojem a tím pádem se náš osobní styl bude v různých životních etapách odlišovat. Zatímco mladí bojovníci jsou plni energie, jejich prezentace může být svižnější a přímější, starší bojovníci mohou více využívat rozvahu, vyčkávání a být více strategičtější. Toto je přirozená evoluce bojovníka. Nabízí se stejné přirovnání životních etap, kdy mladý člověk je vybaven energií a okamžitou akcí, zatímco starší využívá spíše rozvahu.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Nalepit se nebo stáhnout?
31. května 2020

Proč některá bojová umění či sporty zůstávají po jednotlivé akci (útoku) v pozici a jiná naopak využívají strategie co nejrychlějšího stáhnutí se zpět do bezpečné vzdálenosti? Oba přístupy mají svá pozitiva i negativa a neznamená to, že jedno je efektivnější než druhé. Spíše využívají odlišné strategické přístupy, odlišný účel a možnosti efektivní aplikace. Vezmeme-li cíl fyzického tréninku bojových systémů, tak snahou je co nejefektivněji rozvinout tělesné reakce a přesunout je z vědomého využívání do automatických reflexů. Rozvoj se týká především vizuálního vnímání a hmatového cítění. Reakce na vizuální podměty využíváme, je-li oponent mimo náš fyzický kontakt. Oči vidí pohyb, předávají informaci do mozku, který následně dá impuls k určité reakci. Hmatové cítění je ovšem odprostěno od prvního zprostředkovatele, címž jsou oči. Prostředníctvím hmatu lze velmi efektivně cítit i nepatrné nepřesnosti či chyby v pohybu oponenta a využít je tak pro aplikaci vhodné techniky a správným směrem. Lze tedy daleko rychleji a přesněji reagovat na změny, které probíhají. Jakmile je tedy ztracen fyzický kontakt s oponentem do nestrategické vzdálenosti (mimo okamžitý dosahrukou či nohou), jsme opět vázáni na vizuální vjemy, které se dají daleko snadněji oklamat a lze dokonce vyprovokovat špatné reakce. Bojové pohyby se skládají z aktivních pohybů či útoků a pasivních pohybů či obranných reakcí. Výkonáváme-li aktivní pohyb anebo útok (některé styly i pasivní pohyb či obranu), zůstání v pozici tak vytvoří potřebný kontakt pro možnosti další efektivní kontroly.
Naproti tomu jsou styly, které upřednostňují aktivní pohyb či útok a následně okamžité stážení se do bezpečné vzdálenosti. Tato strategie má značnou výhodu obtížného využití protitechniky, které vyžaduje perfektní načasování a správně vypěstovaný cit pro vzájemou vzdálenost. Ovšem musí převážně spoléhat na vizuální vjemy, které prodlužují rychlost reakce. I polovina sekundy může hrát při konfrontaci zásadní roli. Dále je zde limitována možnost efektivních pohyhů v situaci, kdy bojovník přišel o zrak a musel se spoléhat výsadně na hmatové reflexy. Vyšším stupněm je však vypěstování si jakési předvídavosti, intuice. Toto ovšem bývá výsadou dlouholetého intenzivního cvičení a vyulučuje efektivní využití technik pro cvičence, kteří jsou na začátku či pokročilém počátku své technické evoluce. Reagovat bez hmatového cítění a navíc v osleplém stavu je věcí téměř nadpřirozenou (ne však nemožnou). Nikdy nic není dokonalé a ideální a obě metody mají své silné i slabší stránky. Má-li být bojové umění, sport, systém efektivní i mezistylově, je třeba rozvíjet reakce v obou těchto metodách. Nezná-li tělo reakce na konkrétní vjemy, ať už vizuelní či hmatové, vycházející od rukou nebo nohou, přepne automaticky do svých původních reflexů, které se vytvořily během života, a ty nejsou kolikrát ideální pro efektivní využití určitých technických principů.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Jedna linie nebo více učitelů?
6. května 2020

Držet se jedné linie učitelů a jejich výukové metodiky a systému anebo poznat co možná nejvíce různých přístupů? Názory, jaký přístup je nejlepší, se často liší a co učitel, to jiný úhel pohledu. Jedni tvrdí, že jedině jedna linie dá našemu cvičení jasný řád, který má hlavu a patu, druzí naopak zastávají názor zažít co nejvíce různých stylů a z každého si tak vzít něco pro své vlastní vyjádření. Dle mých dosavadních zkušeností si myslím, že pravdu mají oba tábory, ale troufám si říci, že záleží, na jaké úrovni vývoje zkušeností daný jedinec je, kde se právě nachází jeho tréniková evoluce. Mockrát jsem slyšel autoritativní doporučení, na které učitele nejezdit a držet se pouze vlastního systému a také časté pomluvy, které mají spíše společného s politikou a osobními rozbroji. V Aikido Jigoku Dojo Praha preferujeme však jiný přístup. Je zajistě přínosné, pokud student má na začátku daný směr, na kterém své umění zakládá. Ovšem s tím, že kvalitní učitel zná a respektuje a dokonce zmiňuje jiné možnosti vyučované v jiných systémech. Dobrý učitel by měl vždy objektivně vyhodnotit klady i zápory dané metody. Je-li základním ukazatelem funkčnost a pragmatičnost, je v zásadě snadné určit, jaký přístup odráží jakou situaci. Pokud budeme ovšem slepě lpět na konkrétním systému a hledat pouze didaktické spojitosti místo hledání funkčnosti, naše Aikido se stane pouze pohybem bez obsahu.
Pro začátečníka, který nemá zkušenosti a teprve se orientuje ve cvičení Aikido, tak je bez pochyb přínosné a snadněji zapamatovatelné, pokud jsou v daných technikách určitá logická pravidla, která na sebe navazují. Avšak Aikido není o naučení se výukové učebnice a schopnosti ji převyprávět, ale o rozvoji vlastního těla a mysli v bojovém duchu. A proto v tomto směru nesmí být cvičenec jakkoliv omezován, jelikož škála pohybů může být skutečně nespočetná, tak nač se limitovat pouze jedním stylem, který nemusí pokrývat všechny situace? Pokročí-li student do fáze, kdy již má pevně stanovené základy určitého stylu, je naopak nutné, aby se začal rozhlížet i po možnostech jiného vyjádření a pomocí kontrastů vyhodnocoval přínosy jednotlivých přístupů. Na vyšší úrovni je naopak nezbytné, aby mistr boural hranice a pomocí zkušeností s jinými styly Aikido i jinými bojovými uměními kriticky nahlížel na nedokonalosti vlastního systému a díky tomu jej vylepšoval.
Vždy je našim žákům doporučeno, ať jezdí na všechny možné učitele. Každý učitel může mít zajímavý postřeh byť i na základní techniku a onen střípek právě potřebujeme k pochopení našeho vlastního pohybu. Vždy je lepší mít znalostí více než méně. A i negativní zkušenost – technická nedokonalost provedení od učitele, nepříjemná povaha, vystupování a vedení tréninku – to vše nám naopak napomáhá tyto věci si uvědomit a vyvarovat se jim v našem osobním postoji a prezentaci.
Zde se krásně uplatňuje myšlenka Aikido – obrátit negativní sílu v pozitivní. I negativní zkušenost lze využít jako příležitost pro náš rozvoj.
Také je důležité si uvědomit, co je vlastně posláním učitele, dojo a konkrétního výukového systému. Domnívám se, že učitel či výukový systém by se neměli snažit vytvářet své vlastní dokonalé kopie, jednu jako druhou, ale měli by sloužit pouze jako pomůcka svým studentům v jejich osobním rozvoji, k dání svobody být sami sebou a v tomto duchu je rozvíjet. Student přeci necvičí kvůli svému učiteli anebo určitému systému. Stejně jako dítě se neučí kvůli svým rodičům, ale kvůli svým osobním znalostem. Paradoxem však je, že tento model máme mnozí z nás zafixovaný. Je to jako vztah rodičů a dětí. Někteří rodiče se snaží vychovávat dítě dle svých osobní představ, jaký by měl jejich potomek být a kolikrát nechápe, že dítě je samostatná osobnost a může být povahově úplně jiná, než jeho oba rodiče. Je to naprosto individuální tvor, nikoli malá kopie svých biologických stvořitelů. Anebo dětem můžeme pomáhat tím, že jim pomáháme v tom být sami sebou a stáváme se jejich konzultantem, pomocníkem, který jim ukazuje co nejvíce možností, a samozřejmě ochráncem.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Kopy v Aikido
4. května 2020

Kopy v Aikido nejsou v mnoha školách prakticky vůbec trénovány. Důvody jsou relativně logické a z technického hlediska pojetí Aikido mnoho učitelů má rozumné argumenty. Avšak teorie je věc jedna a praxe věc druhá. Základní myšlenka Aikido je postavena na principu vyhnutí se z linie útoku, tudíž se nabízí útok pomocí kopu jakkoliv neřešit, jelikož by se obránce měl preventivně vyhnout všemu, co přichází jeho směrem. Skutečnost je však taková, že nemáme-li zkušenost, jak reagovat na přicházející kopy, tak se snadno takovým pohybem necháme rozhodit, a to proto, že nemáme vypěstovány správné reakce. Naše tělo bude vždy reagovat tak, jak jej nesčetné opakování na tréninku učí. A to, co ho nenaučí, tak najednou neví, jak s takovou informací – hmatovou i vizuální – má zacházet. A zde přijde na řadu přirozená reakce těla, která nejčastěji bude úlek, blok, shození obou rukou dolů a následné otevření se v oblasti trupu a hlavy. Dále naše tělo si nebude schopno poradit s delším dosahem nohou, tudíž odhadem vzdálenosti, a také snažší schopnosti měnit směr útoku již během samotné aplikace kopu. Budeme-li se učit přijímat reakce pouze z horní části těla, budeme pak neschopni kvalitně se vypořádat s informacemi vycházejícími od nohou útočníka.
Chceme-li rozvíjet naše tělo ve všech stránkách, technický rejstřík, jak reagovat na útoky nohama, se musí stát součástí našeho obranného mechanismu. Teorie by vždy měla odpovídat praxi. Pokud tomu tak není, je třeba teorii změnit.
Kam by došli např. vědci, kdyby se neustále snažili prosazovat určitou teorii, kterou praxe neustále popírá?

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Přehled konceptů Aikido
30. dubna 2020

AIKI – princip sjednocení či návázání se s útokem, nikoli vytváření blokace, následuje převzetí kontroly a aplikace techniky.
HANMI (půl těla) – postoj. Vyjadřuje myšlenku nabídky pouze jedné části těla a zároveň sjednocení těla (levá ruka, levá noha apod. Trojuhleníkový střeh.
CHUSHIN-RYOKU – centrum síly, energie
CHUSHIN-SEN – středová linie
ICHI-GO ICHI-E – jedna šance, jedna příležitost, každý moment je unikátní. V boji se dá přirovnat k „jeden sek, jeden život“
IRIMI – krok, vstup přímo do útoku k jeho okamžité elmininaci. Je opakem nepřímého vstupu „tenkan“. Pro vstup irimi je nutné přesné načasování anebo útok iniciovat.
KATSU-HAYABI – vítězstí rychlostí světla. Je vysoce rozvinutý stav, kdy bojovník dosáhl spirituální a morální dokonalosti a stává se imunní k násilí. Vítězství rychlostí světla znamení, že útočník ani nemohl započít svůj útok.
KOKYU-RYOKU – síla dechu, síla uvolněnosti
KUZUCHI – vyvedení ze stabilního postoje
MAAI – vzdálenost, prostor mezi dvěma oponenty při boji. Také může implikovat čas nutný k překonání vzdálenosti k dosažení kontaktu, úhel anebo rytmus.
MASAKATSU AGATSU – pravé vítězství je vítězství nad sebou samým, technicky i mentálně. Nejvyšší snahou bojovníka často bývá se získanými technickými zkušenosti překonat své vlastní ego.
MUSHIN – stav prázdné mysli
SHINMU FUSATSU – pravé BUDO nezabíjí. Satsujinken / katsujinken – meč bere život / meč daruje život
TAISABAKI – umění zacházení s vlastním tělem, celé tělo se hýbe. Často využíváno k vyhnutí se útoku a závoveň se přemístění do výhodné pozice
TAKEMUSU AIKI – vrcholný koncept, kdy se technika rodí a je aplikována spontánně při boji. Opak prearanžovaných pohybů
TENKAN – opak irimi. Nepřímý vstup s úhybem 90° či 180°
ZANSHIN – stav relaxované bdělosti
YAMABIKO, SASOI – vyvolání útoku spíše než čekání na útok

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Uke + Tori = 1 / útočník a obránce = 2
24. dubna 2020

Systém tréninku Aikido je postavený na dvou rolích – UKE a TORI (někdy také Nage). Představme si to jako jakési interní role tréninku Aikido. Uke vytváří útoky a Tori se učí obranné techniky. Značně velký důraz je však kladen na část Toriho a jeho obranu. Systém kvalitních útoků je často během cvičení velmi opomíjen. Vztah Ukeho a Toriho vnímáme v Aikido Jigoku Dojo Praha daleko hlouběji. Ale také označení slovy „útočník“ a „obránce“ by nemělo být opomíjeno. „Útočníka“ si představme jako externího pomocníka pro trénink Aikido. Použití výrazů Uke/Tori a útočník/obránce je dáno tréninkovým nastavením, nejen technickým, ale také tzn. mindsetem (mentálním přístupem). Trénink Aikido nás má naučit vypěstovat určitou pohybovou inteligenci. Zatímco v jiných stylech se procvičuje sparring, kde se role neustále střídají a při jednom pohybu je dotyčný v roli obránce, aby následně provedl útok a stal se z něj tak útočník, zatímco z druhého se stává obránce. Oba se však tímto učí strategii útoku a zároveň strategii obrany, aby z nich byl komplexní bojovník. A totéž platí pro trénink Aikido, kde jsou ale jednotlivé role stanoveny na danou chvíli. Po několika opakováních se role vymění. Chceme-li se naučit kvalitní prvky toriho, musíme zároveň dostávat kvalitní útok. Uke a Tori vytváří jeden celek. Co se naučíme jako Uke, můžeme využít i jako Tori a naopak. Smyslem tréninku Aikido je naučit se kvalitně se hýbat, vidět otevřená a nebezpečná místa a aplikovat vhodné techniky pro danou situaci.
Každé bojové umění má svou strategii pohybů a totéž platí pro Aikido. Zatímco některé styly preferují tvrdost a sílu, Aikido dává přednost flexibilním a měkkým pohybům. Tyto principy se učí jak Tori, tak ovšem i Uke. Tori i Uke jsou dva výukové prvky, které utváří jeden celek. Jednoho bojovníka, který se učí hýbat v duchu Aikido. A na tréninku je vztah Tori a Uke primárně vzdělávací, kdy se oba učíme v rámci svého stylu a z každé role si vezmeme svou část. Jsme ovšem pouze lidé a děláme chyby. To znamená, že v reálné situaci, napadne-li nás někdo, se můžeme dostat do role, kdy nás agresor hodí anebo nasádí páku, proto musíme vědět, jak se v takové situaci zachovat, abychom se ochránili. Tím jsme se dostali do role, kterou na tréninku hraje Uke, přestože my jsme ti, kteří se bránili. Na tréninku je tedy vztah Tori-Uke jakýmsi mentálním přístupem s cílem učit se. Učit se na obou stranách.
Dále jsou tu ale důležité pojmy „útočník“ a „obránce“. Opět jde na tréninku o mentální přístup a i technické prostředky, které jsou vyvíjeny zejména ze strany útočníka. Ze strany Toriho se jedná o mentální aplikaci obranné techniky s cílem vybudovat bojového ducha (ne ve smyslu soutěživosti, ega či dominance; anglický termín je přesnější: „martial spirit“). Útoky je zde třeba trénovat i mimo rámec technických preferencí Aikido, tzn. útoky, které jsou postaveny čistě na přirozeném chování útočníků – s těmi se nejčastěji setkáme na ulici, dále má-li Aikido být aplikovatelné mezistylově, je nezbytné znát a trénovat strategie jiných bojových umění i sportů, kde jsou např. upřednostňovány síla a tvrdost apod.)
Máme-li se stát komplexními bojovníky, je zásadní kvalitně se naučit vytvářet útoky – v rámci bojového umění reálné seky či údery a kopy, flexibilní úchopy a kontrolu, dále umět reagovat na přirozené reakce lidského netrénovaného těla anebo naopak trénovaného v jiném stylu, než-li je Aikido. Trénujeme-li pouze ve svém vlastním stylu a navíc ve svém vlastním výukovém systému, vždy budeme překvapeni, provede-li oponent pohyb, na který se naše tělo nenaučilo reagovat. Jako Uke se musíme naučit kvalitně vytvářet útoky, jelikož Uke je druhá strana jedné mince, druhá část jednoho bojovníka. Učíme se to také sami pro sebe. Naopak v roli útočníka si můžeme dovolit vytvářet útoky i špatné, přirozené, amatérské, abychom poskytli obránci situaci co nejbližší realitě.
Cílem k efektivnímu tréninku je být k sobě upřímní a obsáhnout co nejširší škálu pohybů – útočných i obranných.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
Shu, Ha, Ri – jak komplexní je tvé umění?
15. dubna 2020

Přiznejme se, jak hluboce jsou rozšiřovány naše znalosti během tréninků? O Aikido se říká, že je zároveň filozofií, kterou lze aplikovat v životě. Ale krom běžného motta hledání harmonie a smíru, jaké myšlenky se během běžných tréninků dozvídáme? Naplňuje se skutečně princip, že využíváme energie útočníka? Anebo je cvičení zaměřeno pouze na procvičování technik, které jsou předepsány ve zkouškovém řádu? Kdy se rodí rozdíl mezi trenérem a učitelem? Jak často je na tréninku probírána historie, filozofie, strategie, psychologie a chování útočníků? Kolikrát jsou rozebírána témata jako Shu, Ha, Ri, Tanren, Kigata, Shinken, Go No Sen, Sen No Sen, Sen Sen No Sen, Yamabiko, Takemusu Aiki, jak často je trénink veden dle těchto modelů? Kdo četl knihu „Kniha 5 kruhů“ od Miyamoto Musashiho, zajisté si pamatuje jeho myšlenky evoluce bojovníka „musíš všechno zapomenout“. V dnešním článku se tedy podíváme na koncept Shu, Ha, Ri.
Shu – nauč se formu, Ha – poruš formu, Ri – zapomeň formu. Cílem tréninku bojového umění, alespoň jak jej chápeme v Aikido Jigoku Dojo Praha, je vypěstovat si správné reakce na určité situace. Změní-li se situace, musím změnit reakci. O-sensei tomuto, řekněme stádiu, říkal Takemusu Aiki. A teď ruku na srdce. Kolikrát jste byli opravováni, že teď se ale cvičí jiná technika, než kterou jste právě použili? Tento přístup však má za následek špatný nácvik reakcí a hlavně aktivní snahu udělat techniku. Tímto směrem své žáky zásadně neopravuji a pokud jim během cvičení vychází jiná technika, naopak je chválím za dobrou reakci. Pokud někoho opravuji, je to uke, který je ten, kdo má na starost konkrétní situaci. Uke vytváří torimu správné podmínky proto, aby si vyzkoušel techniku. Zažil jsem mnoho stáží s různými učiteli a je zajímavé, že nikdo nikdy nemluví o roli ukeho. Z hlediska výuky je role ukeho nadřazena roli toriho. V tomto článku se však ale nechci hlouběji pouštět do rozboru vzájemných vztahů uke – tori.
Jak dalece tedy učitelé nechávají své žáky rozvíjet jejich reakce a opustit je běžný rámec forem? Na koncept Shu – nauč se formu – se klade největší důraz. Z toho je tvořen zkouškový řád a nutí tak studenta si doslova namemorovat přesné série pohybů nehledě na to, co vytváří uke. Ten se snaží dobíhat toriho, aby mu nezkazil techniku. Občas zkušenějším studentům vyjde během cvičení koncept Ha, kdy jeden ze dvojice udělá chybu při cvičení formy. Velmistr profesor Kernspecht jde ještě dále, když tvrdí: „Zacvičte si formu, ale nepamatujte si ji. Nechte ji jen projít tělem“. Koncept Ri, tedy absolutně spontánní reakce, je v tréninku úplně opomíjena. Forma nám umožňuje se v klidu naučit techniku a její principy. Ale přílišné memorování forem a k tomu snaha si je vynucovat, přestože na to není vhodná akce od ukeho, vedou akorát k špatnému pěstování podvědomých reakcí. Načasování, vzdálenost, úhel útoku a vzájemné pozice, tlak či tahání útočníka musejí být trénovány naprosto přesně, abychom získali správné reakce. První krok je ale třeba udělat v naší mysli. Předem své vnímání osvobodit od pevně daných posloupností. Soustředit se spíše na principy než na konkrétní techniky. Technika totiž není cíl, nýbrž výsledek určité cesty. Představíme-li si, že proti nám stojí útočník a nevíme, zda-li zaútočí úderem, kopem, z jakého úhlu, anebo nás bude chtít uchopit, podle čeho si budeme volit techniku? Musíme se tedy odprostit o jakýchkoliv předaranžovaných pohybů a reagovat spontánně dle situace, které se začne vyvíjet v moment útoku.
Zde bych použil další citát Miyamoto Musashiho: „Bojuješ, jak trénuješ“. Nedovolíme-li studentům během tréninků osvobodit se od přesně daných pohybových posloupností, těžko pak budou moci dosáhnout naprosté svobody v jejich osobním umění.

© Aikido Jigoku Dojo Praha
CESTA JE CÍL – ALE BEZ VIZE SE SNADNO BLOUDÍ
13. dubna 2020

„Cesta je cíl“ je známé moudro, které v životě platí, chceme-li se naučit prožívat plně přítomný okamžik. Často jsme svědky toho, že lidé, za vidinou určitého cíle, který je v budoucnu čeká, domnívajíc se, že v přesný moment dosažení najednou budou šťastni, jsou schopni obětovat dlouhá léta života a žít v nespokojenosti. Upnou se tedy na určitý bod v budoucnu a zapomenou na to, že život probíhá TEĎ. „Cesta je cíl“ znamená, že jsme šťastní při oné činnosti v právě ten moment, kdy ji vykonáváme. Ta činnost samotná je naše radost a přinese-li nám to nějaký konkretní zisk v budoucnu, to je již jakýsi bonus. Avšak jak to v životě bývá, nic není čistě černobílé. To, co děláme TEĎ, nás ovlivňuje do budoucna, proto je na místě brát v potaz i toto.
Jak to souvisí se cvičením Aikido? Aplikujeme-li ono motto ve svém extrémním významu, student může být na cestě dočista ztracen. Představme si, že přijde úplný začátečník do dojo a o Aikido ví pouze to, že je popisováno jako bojové umění harmonie. Což později zjistí, že si každý interpretuje úplně jinak. Nastává tak první zmatení. Na počátku své cesty zažívá velké otevření očí a rychlý přísun informací o technikách, pádech, zbraních. Po čase cvičení však zjistí, že většinou se jedná o nácviky, které jsou těžko použitelné v reálné situaci, jelikož tradiční útoky neodpovídají přirozenému chování agresorů. Pokud i tak vytrvá a nepřestane Aikido důvěřovat, po 20 letech cvičení si již bude vědom nebezpečnosti technik a bude se snažit je nikdy nevyužít. Není tajemstvím, že v posledních letech zájem o Aikido značně klesl stejně jako důvěra v něj jakožto v bojové umění. Vypisovat zde historické důvody by bylo na dlouhé pojednání, ale krátkou studii lze najít zde: Aikido Journal – Towards a reform of Aikido Technique
Aikido má obrovský potenciál a při správně zvolené tréninkové praxi ho lze považovat za jedno z vrcholných stylů, jelikož nabízí strategie na všechny druhy útočníků, ve stoje i na zemi. Zde bych použil myšlenku nejen sportovce, herce a politika Arnolda Schwarzeneggera: „Můžete být v něčem sebevíce dobrý, ale pokud to neumíte správně prodat, těžko se dá něčeho dosáhnout“.
A zde je právě největší problém s Aikido. Často se ptám ze zvědavosti studentů napříč různými technickými stupni, proč cvičí Aikido. Nejběžnější odpověď je: „Baví mě to“. Což je ten nejlepší a zásadní předpoklad a zcela naplňuje motto „Cesta je cíl“. Avšak již malé procento v Aikido vidí něco více než cvičení. V každé činnosti, kterou děláme, přirozeně potřebujeme znát nějaký posun. A zároveň v každé činnosti křivka progresu není nikdy strmá nahoru, nýbrž kolísá. A pokud trvá propad příliš dlouho, student Aikido opustí, jelikož se na cestě ztratil. Za léta cvičení jsem toho byl svědkem nesčetněkrát. Studenti jsou frustrováni, protože nikdy nevidí jasné výsledky, nejsou schopni se efektivně hýbat a využívat techniky, opustí-li útočník na tréninku známé pohyby.
Každá úspěšná firma má vizi – co chci prodávat, jak to chci prodávat, komu to chci prodávat, co je smyslem mého podnikání. Pokud si nejsme schopni odpovědět na tyto otázky, jak má náš potenciální zákazník vědět, co od nás může očekávat? Škola bojového umění se nikterak neliší od firmy. Samozřejmě existuje zde určité společenství a přátelství, ale má-li se škola udržet při životě, propagovat dle nejlepšího vědomí a svědomí určitý styl, vzdělávat další žáky, budovat tak nové generace, aby cvičení nezůstalo v propadlišti dějin, je nezbytné volit vhodný marketing. Bez studentů není učitel a není dojo. A buďme realisté, většina z DOJO-CHO (vedoucí dojo) je finančně závislá na členských poplatcích.
Ano, v Aikido se dá najít opravdu vše, co člověk hledá. Ale je třeba být realisty – kdo vytrvá 20 let života, aby to poznal? Mezitím po pár letech raději odejde a zvolí např. BJJ, kde jasné výsledky lze vidět relativně hned. A co hůře, často pak Aikido očerňuje. Představme si stejnou situaci, že půjdeme do kina na film, který trvá 4 hodiny. Sice konec může být ten nejlepší, ale nevíme-li o tom a celé 3 hodiny a 50 minut je film nezajímavý či nudný, většina lidí z kina odejde. A navíc pak každému nedoporučí se na něj podívat,
Profesor Kernspecht říká: „Je třeba měnit, abyste udrželi přitažlivost“. Nejvyšším vrcholem je radost ze samotné cesty. Ale pokud nedáme jasnou podobu a vizi našemu cvičení – co cvičíme, proč cvičíme, jak to budujeme a co je myšlenkou naší snahy, pak se bojové umění stane pouze příjemným protažením za pomocí bojových technik, ale bez dalšího hlubšího obsahu. Studuje-li navíc člověk bojové umění, je nezbytně nutné, aby přesně věděl, co tyto techniky mohou způsobit někomu, kdo je nezná. Trénink v nevědomí pak může být daleko nebezpečnější.
Vize nám navíc pomáhá udržet cestu správným směrem a nezabloudit. Vize znamená mít jasný směr, kterým se chceme ubírat. Vize znamená vědět, co chceme své studenty učit a co jim určitý způsob cvičení přinese.

© Aikido Jigoku Dojo Praha